Washing Up (2010) from Jakub Musil on Vimeo.

Sarah was lying in bed on one quiet night, when suddenly she thought to herself: I have brain cancer! Not being able to put stop to the mighty stream of consequent thoughts, she spent most of the night rolling about anxiously, soaking the sheets in her cold sweat. In the morning she phoned the plumbing company, just before doing her yoga. She said the sink needed fixing. The man assured her that he would send somebody over at about 11:59. Now Sarah needed to have breakfast, but all she had in the fridge was a couple of rancid tomatoes. The plumber arrived at twelve and she led him to the kitchen. When he bent over the sink to check the knobs, she approached him and started to gently ruffle his hair. Perfectly flabbergasted, he turned around, only to find the gun now pointing directly at his forehead. “You DON’T have brain cancer, why would you assume that?” he said softly. “Why can’t you get rid of the dirt?” She burst into tears, kissed him passionately and whispered in his ear that he was the most caring person she had ever met. Then she bit his neck so that two droplets of blood emerged. She craved to rape him, and, at last, his desires matched hers. It had all ended well, but Sarah would never be able to forget how frightened she had been.

Jakub Musil, February 2010

Jedné klidné noci ležela Sára v posteli, když si najednou pomyslela: Mám rakovinu mozku! Protože se jí nedařilo utnout divoký proud dalších myšlenek, téměř celou noc se úzkostlivě převalovala z místa na místo, máčejíc povlečení ve studeném potu. Ráno zavolala instalatérům, ještě před jógou. Řekla, že potřebuje opravit dřez. Muž na druhém konci ji ujistil, že někoho pošle asi v 11:59. Teď se Sára potřebovala nasnídat, ale v ledničce měla jen pár shnilých rajčat. Instalatér dorazil ve dvanáct a ona jej zavedla do kuchyně. Když se ohnul nad dřez, aby zkontroloval uzávěry, přišla k němu a začala mu něžně cuchat vlasy. On se, dokonale zmatený, otočil, takže pistole mu teď mířila přímo do čela. „NEMÁŠ rakovinu mozku, jak sis to mohla myslet?“ řekl jemně. „Proč se nemůžeš zbavit té špíny?“ Sáře do očí vyhrkly slzy, vášnivě jej políbila a do ucha mu pošeptala, že nikdy nepotkala nikoho tak starostlivého. Pak jej kousla do krku, až se vynořily dvě kapky krve. Toužila jej znásilnit, a jeho přání konečně odpovídala těm jejím. Všechno to dopadlo dobře, ale Sára nikdy nezapomene, jak byla vyděšená.

Jakub Musil, únor 2010